Moderní vědecká medicína si (i
přesto, že co do počtu léčených je až na čtvrtém místě ve světě) právem
vydobyla vedoucí pozici, o tom není pochyb. Její úspěchy zejména na poli léčení
úrazů, akutních život ohrožujících stavů jsou fenomenální. Úspěchy ve všech
operačních oborech, transplantace, léčba popálenin, léčba infekcí – to vše jsou
zázraky, které jiný druh medicíny nedokáže. Bohužel řada zástupců oficiální
medicíny (nejen) v naší zemi se domnívá, že je to opravňuje
k dehonestaci, zákazu a likvidaci jiné než „moderní“ medicíny.

Pak si ale nepřečetli dokument WHO, pojednávající o alternativní medicíně a strategii pro roky 2014-2023. Hned v úvodu dokumentu se píše:

„Tradiční medicína (TM) je důležitou a často podceňovanou součástí
zdravotnictví. V některých zemích bývá tradiční medicína nebo nekonvenční (alternativní)
medicína označována jako komplementární medicína (CM). Tradiční medicína má
dlouhou historii používání v pomoci při uchování zdraví a při prevenci a
léčbě, zejména chronických chorob.“

Celý dokument pak pojednává o tom, jak této medicíně pomáhat, nikoli ji
likvidovat.

Například akupunktura je používána běžně v 103 členských zemích WHO, v 18 z nich je dokonce hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Tradiční a komplementární medicína (T&CM ) je v 39 zemích vyučována na univerzitní úrovni. WHO zařazuje mezi T&CM tyto obory: Ájurvédu, čínskou medicínu a medicínu Unani, antroposofickou medicínu, chiropraxi, homeopatii, naturopatii a osteopatii. Tedy mimo jiné i obory,jež skeptici považují za šarlatánství. Celý dokument WHO má 70 stran.

Nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy v Praze vydalo v roce 2015 zajímavou knihu PhDr. Evy Křížové Alternativní medicína v České republice. Doporučuji k přečtení.

Porovnává vědeckou a nekonvenční medicínu – obě mají společný cíl: léčit či vyléčit nemocného, a pokud to není možné, ulevit v jeho bolesti a utrpení. Obě medicíny se však liší primárním důrazem na lidský kontakt. Zatímco vědecká medicína je „high tech – low touch“ (tedy převaha techniky nad kontaktem s nemocným), komplementární medicína je „high touch – low tech“ (převaha osobního kontaktu nad technikou).

Medicínský přístup se zaměřuje až
na známky patologického procesu. Celostní přístup pracuje se všemi fázemi
zdraví a nemoci, mezi nimiž je celá široká mezizóna, kdy se jedinec již
subjektivně cítí nemocen, ale z ordinace lékaře po projití celého kolečka
různých vyšetření vychází s výsledkem „zdráv“. Moderní medicína si zde
totiž neví rady. Komplementární medicína již v této fázi zahajuje léčbu, a
snaží se odvrátit přechod do vážnější patologie.

Kdyby byla moderní medicína
prozíravá, právě v této fázi by aktivně spolupracovala s medicínou
komplementární.

Podle odborníků z amerického
Centra pro komplementární a alternativní medicínu patří homeopatie i přes svou
relativně kratší dvousetletou historii mezi „tradiční ucelené systémy“, spolu
s tradičním a přírodním léčitelstvím, tradiční čínskou medicínou, a
tradiční indickou medicínou ájurvédou.

Dále si dovolím uvést několik citátů z knihy:
Alternativní medicína vzbuzuje problémy v lékařské obci všude na světě, v západních zemích již ale jednoznačně převládá názor, že není možné ji popírat, a vážně se diskutuje o tom, jak regulovat a integrovat komplementární a alternativní medicínu, aby byla co nejvíce prospěšná a akceptovatelná. Téma se postupně dostává i do výuky na lékařských fakultách či zdravotních školách. Stále větší respekt je přiznáván tomu, že část veřejnosti v komplementární a alternativní medicíně uspokojuje své potřeby. Vzhledem ke krizi zdrojů a trvalé neudržitelnosti současného zdravotnictví je nutné hledat všechna možná řešení.

Již od konce 60.let 20.století se objevují v západní sociologii medicíny
vážné výhrady k negativním důsledkům moderní medicíny, hlavně k tomu,
že produkuje extrémní závislost moderního člověka na expertním vědění a
odcizuje jej od schopnosti pečovat o sebe a rozumět vlastnímu zdraví. Ivan
Illich, americký sociální filosof, hovoří o vyvlastnění zdraví.

Systém moderní medicíny činí lidi nemocnými.Čím více se lidé léčí,
tím jsou nemocnější a jsou udržováni v trvalé závislosti na léčbě. Lidé se
na tom podílejí tím, že sami dobrovolně přijímají mechanistický koncept těla,
zdraví a nemoci. Zbavují se tak odpovědnosti a stavějí se  do pasivní role objektu, o němž je
rozhodováno a s nímž je manipulováno. Odvrácenou stranou nesmírně
efektivní a úspěšné medicíny je tedy její rizikový charakter a pasivní
nakládání s nemocným jako s objektem manipulace.

Autorka pak upozorňuje i na poněkud pejorativní nádech pojmu „alternativní medicína“ a doporučuje odlišovat dva druhy nekonvenční medicíny – komplementární (ta je používána společně s vědeckým postupem, nebo před ním či po něm), a alternativní (užívaná namísto vědeckého postupu). Pole této definice patří homeopatie do komplementární medicíny. Homeopatie v ČR je v knize popsána objektivně a vcelku podrobně na třiceti stranách.

Uvádí též, že za neudržitelný je možno považovat názor odpůrců
homeopatie, že se lékaři provozující homeopatii dostávají do rozporu
s Etickým kodexem České lékařské komory. Paragraf 2 sice uvádí povinnost
lékaře řídit se lékařskou vědou, ale přitom je povinen respektovat v co
největší možné míře vůli nemocného.

V Úmluvě o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy (kterou
ratifikovala i ČR) pak stojí, že primární přání a vůle nemocného stojí nad
zájmy a potřebami vědy.

Je zdůrazněno, že klasická
homeopatie nekonkuruje alopatické medicíně. Své místo vidí v tom, že
nabízí pouze jinou možnost přístupu těm, kteří ji hledají. Alternativní
medicína důsledně symbolizuje právo na sebeurčení a je tedy zkouškou
demokracie.

Zkoušek demokracie nás
pravděpodobně v následujících letech čeká více.

Bůh nám k nim buď nápomocen.
Amen.