Moderní vědecká medicína si (i přesto, že co do počtu léčených je až na čtvrtém místě ve světě) právem vydobyla vedoucí pozici, o tom není pochyb. Její úspěchy zejména na poli léčení úrazů, akutních život ohrožujících stavů jsou fenomenální. Úspěchy ve všech operačních oborech, transplantace, léčba popálenin, léčba infekcí – to vše jsou zázraky, které jiný druh medicíny nedokáže. Bohužel řada zástupců oficiální medicíny (nejen) v naší zemi se domnívá, že je to opravňuje k dehonestaci, zákazu a likvidaci jiné než „moderní“ medicíny.

Pak si ale nepřečetli dokument WHO, pojednávající o alternativní medicíně a strategii pro roky 2014-2023. Hned v úvodu dokumentu se píše:

„Tradiční medicína (TM) je důležitou a často podceňovanou součástí zdravotnictví. V některých zemích bývá tradiční medicína nebo nekonvenční (alternativní) medicína označována jako komplementární medicína (CM). Tradiční medicína má dlouhou historii používání v pomoci při uchování zdraví a při prevenci a léčbě, zejména chronických chorob.“


Celý dokument pak pojednává o tom, jak této medicíně pomáhat, nikoli ji likvidovat.

Například akupunktura je používána běžně v 103 členských zemích WHO, v 18 z nich je dokonce hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Tradiční a komplementární medicína (T&CM ) je v 39 zemích vyučována na univerzitní úrovni. WHO zařazuje mezi T&CM tyto obory: Ájurvédu, čínskou medicínu a medicínu Unani, antroposofickou medicínu, chiropraxi, homeopatii, naturopatii a osteopatii. Tedy mimo jiné i obory,jež skeptici považují za šarlatánství. Celý dokument WHO má 70 stran.

Nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy v Praze vydalo v roce 2015 zajímavou knihu PhDr. Evy Křížové Alternativní medicína v České republice. Doporučuji k přečtení.

Porovnává vědeckou a nekonvenční medicínu – obě mají společný cíl: léčit či vyléčit nemocného, a pokud to není možné, ulevit v jeho bolesti a utrpení. Obě medicíny se však liší primárním důrazem na lidský kontakt. Zatímco vědecká medicína je „high tech – low touch“ (tedy převaha techniky nad kontaktem s nemocným), komplementární medicína je „high touch – low tech“ (převaha osobního kontaktu nad technikou).

Medicínský přístup se zaměřuje až na známky patologického procesu. Celostní přístup pracuje se všemi fázemi zdraví a nemoci, mezi nimiž je celá široká mezizóna, kdy se jedinec již subjektivně cítí nemocen, ale z ordinace lékaře po projití celého kolečka různých vyšetření vychází s výsledkem „zdráv“. Moderní medicína si zde totiž neví rady. Komplementární medicína již v této fázi zahajuje léčbu, a snaží se odvrátit přechod do vážnější patologie.

Kdyby byla moderní medicína prozíravá, právě v této fázi by aktivně spolupracovala s medicínou komplementární.

Podle odborníků z amerického Centra pro komplementární a alternativní medicínu patří homeopatie i přes svou relativně kratší dvousetletou historii mezi „tradiční ucelené systémy“, spolu s tradičním a přírodním léčitelstvím, tradiční čínskou medicínou, a tradiční indickou medicínou ájurvédou.

Dále si dovolím uvést několik citátů z knihy:
Alternativní medicína vzbuzuje problémy v lékařské obci všude na světě, v západních zemích již ale jednoznačně převládá názor, že není možné ji popírat, a vážně se diskutuje o tom, jak regulovat a integrovat komplementární a alternativní medicínu, aby byla co nejvíce prospěšná a akceptovatelná. Téma se postupně dostává i do výuky na lékařských fakultách či zdravotních školách. Stále větší respekt je přiznáván tomu, že část veřejnosti v komplementární a alternativní medicíně uspokojuje své potřeby. Vzhledem ke krizi zdrojů a trvalé neudržitelnosti současného zdravotnictví je nutné hledat všechna možná řešení.

Již od konce 60.let 20.století se objevují v západní sociologii medicíny vážné výhrady k negativním důsledkům moderní medicíny, hlavně k tomu, že produkuje extrémní závislost moderního člověka na expertním vědění a odcizuje jej od schopnosti pečovat o sebe a rozumět vlastnímu zdraví. Ivan Illich, americký sociální filosof, hovoří o vyvlastnění zdraví.

Systém moderní medicíny činí lidi nemocnými.Čím více se lidé léčí, tím jsou nemocnější a jsou udržováni v trvalé závislosti na léčbě. Lidé se na tom podílejí tím, že sami dobrovolně přijímají mechanistický koncept těla, zdraví a nemoci. Zbavují se tak odpovědnosti a stavějí se  do pasivní role objektu, o němž je rozhodováno a s nímž je manipulováno. Odvrácenou stranou nesmírně efektivní a úspěšné medicíny je tedy její rizikový charakter a pasivní nakládání s nemocným jako s objektem manipulace.

Autorka pak upozorňuje i na poněkud pejorativní nádech pojmu „alternativní medicína“ a doporučuje odlišovat dva druhy nekonvenční medicíny – komplementární (ta je používána společně s vědeckým postupem, nebo před ním či po něm), a alternativní (užívaná namísto vědeckého postupu). Pole této definice patří homeopatie do komplementární medicíny. Homeopatie v ČR je v knize popsána objektivně a vcelku podrobně na třiceti stranách.

Uvádí též, že za neudržitelný je možno považovat názor odpůrců homeopatie, že se lékaři provozující homeopatii dostávají do rozporu s Etickým kodexem České lékařské komory. Paragraf 2 sice uvádí povinnost lékaře řídit se lékařskou vědou, ale přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného.

V Úmluvě o lidských právech a biomedicíně Rady Evropy (kterou ratifikovala i ČR) pak stojí, že primární přání a vůle nemocného stojí nad zájmy a potřebami vědy.

Je zdůrazněno, že klasická homeopatie nekonkuruje alopatické medicíně. Své místo vidí v tom, že nabízí pouze jinou možnost přístupu těm, kteří ji hledají. Alternativní medicína důsledně symbolizuje právo na sebeurčení a je tedy zkouškou demokracie.

Zkoušek demokracie nás pravděpodobně v následujících letech čeká více.

Bůh nám k nim buď nápomocen. Amen.