Moderní vědecká medicína udělala za posledních 100 let ohromný vývoj, o tom není pochyb. Rozebrala lidskou bytost na orgány, tkáně, buňky, buněčné struktury, geny a částice. Snaží se každou nemoc prozkoumat až na biochemickou úroveň. Co se týče vyšetřovacích metod, je opravdu dobrá. Magnetické rezonance mají dnes nejlepší rozlišení a možnost 3D zobrazení, funkční MR dokáže zobrazit i proces myšlení („rozsvícením“ příslušných mozkových laloků). Elektronový mikroskop disponuje až milion-násobným zvětšením. Z několika mililitrů krve se dá zjistit celé biochemické spektrum. Je prozkoumán lidský genom. Z celé té vědy se jen poněkud vytrácí člověk a lidskost. Lidství. To, co činí člověka člověkem.

Vědecká medicína umí člověka dokonale vyšetřit. Pacient, kterého chytne houser, neboli vyhozená ploténka, jde k praktickému lékaři. Ten jej pošle k neurologovi. Neurolog jej pošle na rentgen. Ploténka na rentgenu není dobře vidět. Pošle jej tedy na CT nebo MR. Se všemi výsledky pak přijme pacienta k diagnostickému závěru. Ten zní: Syndroma algicum vertebrogenes, hernia disci lumbalis L5/S1. Česky řečeno, pacient má vyhozenou ploténku a bolí ho to. Léčba spočívá v nasazení analgetik a rehabilitaci. Pokud to nepomůže, přichází na řadu operace. Ploténky, mezi nimiž je výhřez, se sešroubují napevno k sobě. K této „léčbě“ již rozumně uvažující jedinec může mít řadu výhrad:
Velmi se mi líbí příměr, často uváděný v literatuře, že bolest je jako varovné světýlko. Ukazuje mi, že něco dělám nedobře. Analgetika bolest utlumí. V akutní fázi je to skutečně nutné. Se silnou bolestí se nedá vegetovat. Ale co pak?
Je dobré vypnout varovný signál? Když mi v autě bliká kontrola, že se přehřívá motor – co udělám? Vypnu motor a doliji vodu do chladiče anebo kontrolku přelepím černou páskou a jedu dál?
Řidič v autě ví, co je správné, ale lékař pacientovi doporučí přelepit kontrolku (nasadí     analgetika), a rehabilitovat (jet dál).

Homeopatie (ale stejně tak i
psychosomatika nebo čínská medicína) doporučí najít příčinu a řešit příčinu potíží.
Namítnete-li, že operace rovněž řeší příčinu (vyhozenou plotnu), není to
pravda. Vyhozená plotna není příčinou, ale následkem – nesprávného zatížení
páteře, vysokého pracovního tempa, přetěžování, nedostatku odpočinku atd.

Vědecká medicína si to ani
neuvědomuje. Zapadá to totiž do jejího mechanistického modelu vnímání
člověka jako stroje, v němž stačí opravit součástky. Oprava součástek
ale často není nic jiného nežli potlačení symptomů. Potlačím bolest a léčím tím
páteř. Opravdu?

Zamysleme se, jak fungují nejčastěji užívané léky moderní
medicíny:

• analgetika zmírňují bolest – potlačují tedy následek,
  neřeší příčinu bolesti
• antihypertenziva snižují tlak – potlačují tedy
  následek, neřeší příčinu vysokého tlaku
• antidiabetika snižují hladinu glykémie – potlačují tedy
  následek, neřeší příčinu cukrovky
• statiny – snižují hladinu lipidů – tady dokonce
  potlačují biochemický parametr, o němž se ví, že je rizikovým faktorem
  aterosklerózy, ale její hlavní příčina se nezná
• antacida – snižují kyselost žaludku, aniž řeší příčinu
• antiarytmika – upravují srdeční rytmus, aniž řeší
  příčinu vzniku arytmií
• antiparkinsonika zmírňují třes aniž mají vliv na
  příčinu nemoci
• antikoagulancia snižují krevní srážlivost, ale neřeší
  příčinu jejího zvýšení atd. atd.

Světlou výjimkou v „anti“
preparátech jsou antibiotika. Ta, pokud jsou podána cíleně a oprávněně, opravdu
zlikvidují původce infekce. (Diskuse na téma, že bacil není jedinou příčinou
infekce, by byla dlouhá a ponechám ji na jindy).

Vzpomínám si na své lékařské
začátky. Arytmie se často léčily použitím antiarytmik I.třídy, u nichž se
později prokázala zvýšená úmrtnost. Srdeční selhání se léčilo strofantinem
a digoxinem, u nichž se později prokázala zvýšená úmrtnost (a pro digoxin
zůstala jen velmi úzká indikace). Hypertense u akutní mrtvice se léčila podáním
cordipinu pod jazyk, který velmi rychle snižoval krevní tlak. Než se přišlo na
to, že rychlé snížení krevního tlaku zhoršuje pacientův stav. I tehdy ale
vědecká medicína tvrdila, že uvedené postupy jsou ty nejlepší
z nejlepších. Dnes má svá tvrzení materiálně vyfutrovaná vědeckými
studiemi, tzv. Evidence Based Medicine. Běda tomu, kdo je zpochybní!

Často se zapomíná na poškození, způsobená samotnou vědeckou medicínou. Podle výzkumů v USA ročně zemře 225 000 lidí na následky léčby! 12000 úmrtí způsobí neindikované chirurgické zákroky. 7000 úmrtí chyby v lécích za hospitalizace. 20000 úmrtí jiné chyby v nemocnicích. Dalších 80000 pacientů zemře na nemocniční nákazy. A hlavní číslo na závěr: 106 000 lidí zemře na následky nežádoucích účinků léků, které byly správně indikovány a podávány. A to je ještě dolní hranice odhadů. Horní celková hranice je 284 000 úmrtí. Pozor – jsou zde započtena jen úmrtí, nikoli jiná, lehčí poškození zdraví. Těch by bylo mnohem více. A to jsou jen hospitalizovaní pacienti! Statistiky byly navíc zveřejněny s upozorněním, že je předpoklad, že hlášeno je skutečně jen 5-20% příhod.Jiné práce hovoří o mnohem vyšších počtech: úmrtí na nežádoucí účinky léků 420 000 ročně, na nepotřebné zákroky 37136 lidí, po operacích 32000 lidí, na proleženiny 115000 lidí atd.
Pesimisté odhadují, že „poškození medicínou“ může být hlavní příčinou úmrtí v USA, optimisté je řadí na třetí místo. Ještě že to nikdo nespočítal u nás!
Ale i u nás problém neudržitelnosti stavu současné medicíny existuje. Hovořil o tom například předseda Společnosti lékařské etiky Jan Payne v TV rozhovoru, kde apeloval na individuální přístup. Řekl doslova: Medicína, právě tím, že není konkrétní, tak může strašně škodit. A to se stává, bohužel. Domnívá se, že medicína je v krizi – především pro svůj plošný nepersonalizovaný přístup.Apeloval na to, aby se znovu učila na fakultách Ars medica – tedy lékařské umění. A já dodávám: Hahnemann napsal už před 200 lety, že homeopatie je věda a umění.

Léky působí plošně, jsou tak vyráběny – aby působily na všechny, ale to není možné. Je třeba mít schopnost myslet, schopnost posoudit jedinečnost každého člověka. Vždyť i věda již připustila, že schopnost reakce každého člověka na léky je jiná, daná genetickou výbavou. Existují respondeři a non-respondeři (dobří a špatní odpovídači) na lék. Žádný lék neúčinkuje u 100% lidí, jsou léky, u nichž se ví, že účinkují jen na 50-60% lidí.
Řada lékařů má v poslední době subjektivní pocit, že čím novější preparáty (například antidepresiva nebo antihypertenziva), tím hůře účinkují. Ale farmaceutické firmy a výsledky studií říkají něco jiného.

Na tomto místě bych se rád zastal
lékařů z praxe. Lékaři mají informace o nových léčivech výhradně z jednoho
zdroje – od jejich prodejců. Klinické studie jsou totiž sponzorovány firmami,
které zkoumaný lék plánují prodávat. Týmy specialistů včetně statistiků nastaví
parametry studie tak, aby vyšla. A ona většinou vyjde. (Pokud nevyjde, lékaři
se o tom většinou nedozví). 

Když už lék prošel studií a firma
ho začala vyrábět, zástupci této firmy školí lékaře o svém léku přímo na jejich
pracovištích, nebo formou přednášek na kongresech. Případně si najmou lékaře,
kteří na kongresech přednášejí místo zástupců firem.

Farmaceutické firmy mají hlavní slovo. Lékaři jsou jen pěšáci v obrovském soukolí. A navíc dodaným informacím věří. Jiné totiž nemají. Oni upřímně věří, že léčí podle nejnovějších poznatků vědy. Nemají však šanci poznat, kdy je to pravda a kdy už jde pouze o marketingový tah farmaceutické firmy prosadit „nový lék“, samozřejmě vždy „účinnější než ten předchozí a účinnější než podobné léky konkurenčních firem“.

O lécích by se daly popsat stohy
papíru. Nepochybně zachraňují životy, pomáhají lidem od utrpení a zmenšují
jejich potíže. Ale pokud by hlasatelé jejich zázračnosti byli soudní, neodmítali
by šmahem jiné léčebné metody, například homeopatii. Stejně jako homeopaté
neodmítají vědeckou medicínu.