I takový argument odpůrců homeopatie si lze přečíst či zaslechnout, a je míněn zcela vážně.

Člověk si pak řekne: Sakra, proč tedy svítí žárovka, proč funguje telegraf, proč známe krevní skupiny, proč používáme kontaktní čočky, proč funguje polarograf atd. atd. ?

Skeptici popisují někdy Samuela Hahnemanna jako člověka, který jen tak, z rozmaru, sepsal před 200 lety svůj Organon a vykouzlil homeopatii jako králíka z klobouku. Opak je pravdou. Hahnemann byl vzdělaný chemik, toxikolog, lékař, překladatel, hovořil osmi jazyky a byl vědec tělem i duší.

Hahnemann nevynalezl princip homeopatie („podobné léčí podobné“) ani jej neobjevil jako první. Tento princip byl používán již dávno předtím v přírodní léčbě. O tomto principu se zmiňuje již Hippokrates nebo Paracelsus: „Léky patrně mohou léčit příznaky podobné těm, které jsou schopny vyvolat.“ Homeopatický princip tedy existoval již před Hahnemannem, stejně jako gravitace existovala před Newtonem. Říkají snad skeptici, že gravitace nemůže existovat, protože ji objevil jeden člověk?

Hahnemann jen cíleně teorii homeopatie zkoumal v objektivních experimentech a dokázal tak popsat účinek několika desítek léků. Práce mu trvala přes padesát let, nešlo tedy jen o nějaký náhodný výkřik, kterýžto dojem se snaží odpůrci vyvolat. Nejprve shromažďoval veškeré informace o toxickém působení látek, a ty zkoumal na sobě a na blízkých dobrovolnících (oměj, rulík, rtuť atd.). Zapisoval podrobně příznaky, které látky vyvolávaly. Když pak použil stejnou látku v minimální dávce u lidí, trpících stejnými příznaky, docházelo k léčebnému účinku.
Klasickým příkladem byla Ipeca. U zdravých jedinců vyvolává dávení, zvracení a slinění bez pocitu žízně a bez povleklého jazyka. Což je zvláštní. Většina zvracejících lidí má jazyk povleklý. U pacienta se stejnými symptomy, včetně nepovleklého jazyka, má Ipeca velmi silný terapeutický efekt. Pokud by si ovšem někdo vzal Ipecu na jakýkoliv typ zvracení, ve většině případů nepomůže. Je třeba najít lék co nejpodobnější (similimum).

Hahnemann ale nebyl jen teoretik. Proslavil se nadmíru úspěšnou léčbou epidemie tyfu v roce 1813, kdy léčil homeopaticky 180 případů a jen jeden pacient zemřel. Jeho věhlas se tím rozšířil po celé Evropě. V roce 1831 se po Evropě rozšířila epidemie cholery. Ortodoxní lékaři léčili 1500 pacientů, z nichž zemřelo 821. Homeopaté (podle Hahnemannových spisů) léčili 154 pacientů, z nichž zemřeli jen čtyři. Léčba epidemie cholery byla vyzkoušena i v roce 1854 v Londýně (Hahnemann zemřel v roce 1843). V běžných nemocnicích byla úmrtnost na choleru 51,8%. V homeopatické nemocnici na Golden Square byla úmrtnost jen 16,4%. Lékařský inspektor zaznamenal v homeopatické nemocnici vyléčení i tak těžkých případů, které by jinde byly pokládány za smrtelné. Velmi příznačné je, že tehdejší lékařská rada nezapsala tyto výsledky Londýnské homeopatické nemocnice do tzv. Modré knihy. Až díky interpelaci Dr Quina v parlamentu byla vydána nová Modrá kniha, v níž byly již tyto výsledky zaznamenány. (Mimochodem, nepřipomíná vám to něco z dnešní doby?)
Ještě zajímavější je případ Dr. Heringa. Jako žák vynikajícího chirurga Robbiho byl požádán, aby napsal článek zaměřený proti homeopatii, který by ji smetl z povrchu zemského. Hering po pečlivém studiu všech materiálů nejenže článek nikdy nenapsal, ale stal se obhájcem homeopatie a později úspěšným homeopatem.

Poznámka na závěr. Hering napsal: V životě jsem se řídil pravidlem, že nikdy nepřijmu nic jako pravdivé, pokud to nebude vědecky doloženo. Na druhé straně nikdy neodmítám něco jako nepravdivé, dokud se neprokáže, že to nepravdivé je.